2009

Perspektivy řešení krize z pohledu KSČM

Vystoupení Vojtěcha Filipa, předsedy ÚV KSČM, na Vratimovském semináři, který se uskutečnil v sobotu 21. listopadu 2009 ve Frýdku-Místku.

Měl bych být nervózní z toho, že začínám, protože pro to, abychom se soustředili na perspektivy řešení krize z pohledu Komunistické strany Čech a Moravy, by bylo mnohem vhodnější, aby pořadí vystupujících bylo jiné, abychom si nejdříve řekli teoretická východiska a potom teprve přešli k praktickým věcem. To se nestalo, program je dán. Já se na organizátory nezlobím, snad z dalších vystoupení bude zřejmé, proč KSČM k některým věcem přistupuje tak, jak je zde budu říkat. Ale vzhledem k tomu pořadí si zde dovolím několik teoretických poznámek na úvod, doufám, že mi to odpustíte. Případné, řekl bych, kolize názorů, které tady zazní, nejsou k neprospěchu, ale ve prospěch věci.

Pokusím se strukturovat svoje vystoupení na dnešním Vratimovském semináři do několika bodů.

O jaký typ krize jde

Prvním bodem je otázka, o jaký typ krize jde. My jsme se tím zabývali, bylo k tomu napsáno i několik teoretických prací i vystoupení, která už zachytila to, co se odehrává ve světě. Za prvé, připomeňme si, že celá krize v roce 2006 - 2007 začala jako krize finanční, která měla svůj původ v avanturismu nejen bankéřů z Wall Streetu. Je pravda, že tato finanční krize, která nafoukla bublinu takzvaných ekonomických možností začátku 21. století, praskla a šířila se světem jako lavina, přerostla v krizi hospodářskou a řekněme si na rovinu, že výsledkem té finanční a hospodářské krize je krize společenská. Nemyslím tím společenskou krizi jako krizi jenom v ekonomickém smyslu. Společenskou krizi vnímám - a tak bych ji chtěl i popsal - jako krizi myšlenek, jako krizi politické praxe. Dokonce jsem přesvědčen, že Česká republika je typickou ukázkou toho, jakým způsobem krize v politické praxi vypadá. Jestliže se od leva do prava, od prava do leva shodneme na tom, že česká politická scéna je vyprázdněná, že v podstatě žádná politická strana nepředkládá úplný koncept. A musím říci, že i my, jako KSČM, máme vlastní nedostatky, protože náš koncept počítal s tím, že jsme součástí politického spektra České republiky, trvale zakotvená, evidentně s podporou občanů, i když dílčí, dejme tomu okolo 15-18 procent, tak v každém případě ten náš koncept nezahrnoval úplně všechny sféry společnosti. Museli jsme na tom začít pracovat. Proto jsme připravili náš sjezd tak, abychom měli program, který by byl širší a mohl by oslovovat celou společnost. Dovolím si jednu tezi, která podporuje tuto myšlenku, že Česká republika je typickou ukázkou krize politické praxe. Když si uvědomíme, že v médiích je veden spor jakoby dvou hlavních politických protivníků ODS a ČSSD - takto je to prezentováno - tak ve skutečnosti tyto dvě politické strany nestojí proti sobě. To je zásadní teze vývoje v České republice. Tyto dvě politické strany stojí vedle sebe a současná vláda Jana Fischera je zakrytou velkou koalicí, o které už nikdo nepochybuje. Všichni víme, že jde o velkou koalici, že zatím není otevřená a že zatím tato zakrytá velká koalice umožňuje oběma politickým subjektům, aby jako vedle sebe stojící udrželi svoji vlastní politickou integritu. Co se stane, když vstoupí do otevřené velké koalice, o čemž téměř nepochybuji po volbách? Tak samozřejmě to povede k rozštěpení obou stran. To samozřejmě klade obrovské nároky na to, aby KSČM byla připravena.

K hospodářské krizi si dovolím ještě jednu připomínku. Všichni o ní mluví, všichni říkají, že ji chtějí řešit, dokonce nám ukradli naše hesla, ať už jde o Program naděje , který jsme měli už na budějovickém sjezdu nebo naše heslo z voleb 2006 že Máme řešení . ODS také přichází s řešením. Proč nám to ukradli? Důvod je prostý a už jsem ho řekl - oni vyprázdnili vlastní politický program do jediného bodu: Jak se udržet u moci. Je už nic jiného nezajímá, je nezajímá občan, je nezajímá řešení jeho problémů, natož aby viděli jakousi perspektivu. Chtějí to zakrýt tím, že ODS začíná kongres, který má heslo Vize do roku 2020, to znamená, že na 10 let budou připravovat program. Sociální demokracie se pochlubila jakýmsi teoretickým konceptem, který měla také na programové konferenci. Ve skutečnosti když si pročtete ty programy, tak evidentně vidíte, že žádný z těch programů neodešel od základního důvodu, který způsobil finanční, hospodářskou, a tedy i společenskou krizi, tj. od teorie neoliberalismu, od teorie, která přivedla tento stát, ale i světové společenství na pokraj ekonomického zhroucení. Když si uvědomíme, že ze 192 států světa v těch ekonomických číslech jenom 12 států světa má růst hrubého domácího produktu, tak je evidentní, že v celém světě je něco velmi nezdravého. Když si rozebereme oněch 12 států, a samozřejmě sem zahrneme ty státy, kde hrubý domácí produkt roste nejvíce, to znamená Čínu a Vietnam, tak zjistíme, že jsou to státy, které se nepodílejí na tom, aby rozvíjely dál teorii neoliberalismu nebo se neuchylují k tomu, že by svým způsobem ony byly propagátory těchto myšlenek. Naopak, samozřejmě reagují na celosvětovou situaci a svým způsobem reagují tím, že stojí v opozici k těmto ekonomickým teoriím.

Pokud jde o politickou praxi, my v ní musíme vidět ještě jeden krok, který je nutné sledovat. Je to poučení KSČM nikoli z vývoje celých 20 let, ale je to poučení, které nám přinesl právě poslední vývoj až v 21. století, až ve volbách, když to zúžím na absolutní minimum, vývoj mezi roky 2004 - 2006. O jakém poučení mluvím? Jestliže jsme v roce 2004 získali v době krize sociální demokracie největší podíl volebního výsledku v prvních volbách do Evropského parlamentu, které se konaly v České republice, tak už na podzim roku 2004 jsme nebyli schopni uhájit stejný podíl ve volbách krajských. Stejně tak se nám nepodařilo ve volbách parlamentních uhájit volební výsledek z roku 2002. Když jsme si to zhodnotili, a to hodnocení bylo poměrně opatrné, protože rychlé soudy většinou nebývají moc dobré a nešlo ani o vítězství, ani o absolutní prohru, to poučení je jasné: že KSČM v období 2004 a 2006 udělala zásadní chybu v tom, že nezvýšila nárok. My jsme měli svým způsobem za sebou standardní členskou základnu, standardní počet sympatizujících, měli jsme za sebou i program, který byl vhodný občany České republiky, ale v tom programu jsme v období 2004 - 2006 v podstatě prosazovali to, co v něm bylo a čeho bylo možné dosáhnout. My jsme nesáhli k tomu, čeho dosáhnout možné nebylo, ale co bylo nutné občanům v České republice předložit jako možný další krok. A já bych tuto věc vzal jako poučení právě proto, že trvale v České republice stojíme před nějakými volbami. Že by to měl být trvalý úkol nás komunistů, ale i těch politických sil, o kterých budu mluvit za chvilku, aby byly schopny formulovat nejen ten okamžitý potřebný krok, ale abychom byli schopni formulovat i ten krok příští, na který třeba ještě dnes nemáme, ale o kterém velmi výrazně uvažujeme. To je první taková poučka nebo teorém, o kterém bych se chtěl zmínit.

Nejsme v zajetí schémat

Z toho přecházím na druhou část, kterou považuji za podstatnou, a to je otázka, jestli jsme na krizi připraveni. Jsem přesvědčen, že tady, při teoretické diskusi, ať už v úvodních vystoupeních nebo v diskusi samotné, si budeme moci odpovědět, že na krizi připraveni jsme, a to z několika důvodů.

Za prvé, že nejsme v zajetí neoliberálních schémat. KSČM, ale i její trvalí spolupracovníci, ať už jde o Stranu demokratického socialismu nebo o jiné politické strany nebo o teoretický koncept ze širší občanské základny, neuvažuje v tomto schématu, a tedy může najít recept na řešení té krize, kterou právě neoliberální koncepce způsobila. Čili ano, z tohoto pohledu říkáme, že jsme připraveni na řešení krize.

Za druhé, jsme připraveni na řešení krize, protože máme dostatek schopných lidí. Nakonec se to ukazuje tady a já jsem rád, že tento seminář probíhá na úrovni Moravskoslezského kraje nebo území, kde jsme prokázali našimi vlastními lidmi, že pokud jsme přinuceni k tomu, abychom i v tomto systému neoliberální ekonomiky převzali odpovědnost, tak že tu odpovědnost naši lidé unesou. To je důležitá věc, protože můžeme říci: Máme schopné lidi, kteří potom reagují pozitivně v tom úkolu, který dostanou.

Za třetí jsme připraveni z toho důvodu, že máme základní koncept na řešení krize. Máme vlastní politický program, který sestává, jak už jsem řekl, po tom našem zjištění v letech 2004 - 2006 a máme politický program ze sjezdu, který jsme schopni přenést do volebního programu, do politického programu na úrovni obcí, krajů a celého státu, a dokonce i na úrovni mezinárodní politiky. Mě mrzí, že dnes nemohl přijít Jiří Maštálka, on se zúčastnil včera jednání s panem ministrem zahraničí, protože pan Kohout si povolal všechny takzvané stínové ministry, tzn. byl tam jak zástupce ODS, tak ČSSD, tak KSČM. Nevím, jestli tam byli z TOP 09, já jsem ho detailně nezpovídal, ale v podstatě jde o to, že my jsme schopni formulovat základní podmínky naší zahraniční politiky, teď nemyslím politiky KSČM, ale politiky ČR ve vztahu k zahraničí ať už jde o EU nebo o širší zahraniční politiku. V tomto ohledu podotýkám: My jsme připraveni na řešení krize. Odpovězme si ale na otázku, proč ji neřešíme. V tomto ohledu je jasné, že nám něco chybí. Na řešení krize nám chybí dostatek spojenců, a to doma i v zahraničí.

Hledejme spojence doma i v zahraničí

Za chvilku to vysvětlím a teď si dovolím vstoupit do toho, co je předmětem vystoupení spíše Oskara Krejčího nebo Jana Kellera, ale přece jen si dovolím říci věc, která je podle mého soudu pro moje další pokračování podstatná. Totiž stále, i když trochu pod pokličkou se řeší, co se ve světě stane. Jaké jsou důsledky tzv. velkého třesku devadesátých let a rozhraní 20. a 21. století, jaké bude uspořádání Evropy a světa po tzv. studené válce? Nejde jen o mocenský a geopolitický zápas, já opravdu nehodlám vstupovat do teoretické diskuse šířeji, než je potřebné pro mé vystoupení, ale je jasné, že Evropa se za 20 let nestala jinou, než byla dříve zcela. Ale je v jiných geopolitických proudech, které evidentně ovlivňují náš život. Část evropských politiků, a to svědčí o té vyprázdněnosti, je totiž v zajetí bývalých schémat. I my k tomu někdy sklouzáváme a nejsme schopni správně pojmenovat ty věci právě proto, že naše bývalé nepřátele stále sledujeme jako nepřátele a nevíme, že oni stojí v podstatě na stejné straně barikády, na které stojíme my. Vysvětlím. Ten téměř nemožný a politicky velmi chybný projev Václava Havla v Evropském parlamentu si zasloužil pravda potlesk těch, kteří nechtějí vnímat realitu a nebyl u nás příliš komentován. Proč? Protože Václav Havel použil několik zcela nepravdivých, dokonce bych řekl lživých výroků, které uvozovaly ten projev. Například to, že v podstatě po druhé světové válce nebyla žádná řádná mírová konference. Zkuste si prostudovat jeho projev a podívat se na to z pohledu, který nás zajímá. Václav Havel je v zajetí těch minulých schémat. On samozřejmě dál nahrává tomu, co se objevilo v československo-německé smlouvě z roku 1992, on je dál v zajetí té své omluvy sudetským Němcům, on je dál v zajetí česko-německé deklarace a toho, čemu má nahrávat, místo toho, aby pochopil, že situace je tady opravdu jiná. Ano, jsou tady politické síly, které budou dál nahrávat tomu, že neexistují vlastně hranice, které byly dány po roce 1945, ať už se budeme bavit o Postupimské konferenci nebo o jasném rozhodnutí Norimberského tribunálu, který potrestal válečné zločince, nebo se budeme bavit o tom, jak se potom realizovala Jaltská konference do politické praxe Evropy až po rok 1975 na konferenci helsinské. Čili ty prázdné fráze, které tam vykládal, usvědčují tyto politiky z toho, že nepochopili tu změnu, která se odehrála a jaký je rozdíl mezi - promiňte mi to názvosloví - imperiálním stadiem kapitalismu a globálním kapitalismem. Ten rozdíl je tak výrazný a tak důležitý, že když se o tom nebudeme bavit, tak nebudeme schopni správně formulovat naše postupy. Říkám to proto, abych dosvědčil, proč musíme mít dostatek spojenců doma i v zahraničí. Protože domácí scénu můžeme popisovat i starými pojmy, ale bohužel z celospolečenského, evropského i světového pohledu bychom tu bitvu nebyli schopni uhrát.

O globálních strukturách

Pokusím se ještě jednou formulovat zrodivší se globální kapitalismus a procesy, které oni řídí tak, aby podoba kapitalistické globalizace vyhovovala mocenským a vlastnickým zájmům těch, kteří svět ovládají. Nikým nevoleni, nikým nekontrolováni a přesto s obrovskou rozhodovací pravomocí. Jestliže se v minulosti říkalo, že československý socialistický parlament, Federální shromáždění i Česká a Slovenská národní rada byly jenom demokratickou fasádou na totalitním režimu, já říkám, že momentálně je tak velký tlak na to, aby parlamenty byly už i oprýskanou fasádou, aby byly nepotřebnými žvanírnami těch národů, aby si oni mohli dělat, co by chtěli, až je to někdy k pláči. Protože většina ekonomických rozhodnutí, zásadních politických rozhodnutí pochází nikoli z rozhodnutí parlamentů, ale z rozhodnutí globálních mocenských struktur. Vzniká tedy jiný antagonistický vztah, než vznikal za primárního nebo imperiálního kapitalismu a ten vzniká právě mezi globálním kapitálem a těmi, kteří tvoří hodnoty, ale nemají žádný vliv na jejich rozdělování a užití. Tedy chcete-li, tady existuje globální kapitál a globální levice, která je alternativou globálního kapitalismu. A to nejsou jen antiglobalistické nebo alterglobalistické struktury občanské společnosti, ale to jsou celé státy a celé národy. Takovým typickým odpůrcem globálního kapitalismu je právě Čína. Ta je prostě v primárním antagonistickém vztahu k tomu globálnímu kapitálu a já můžu otevřeně říci, že nemám rád Z. Brzezinského, že považuji jeho myšlenkové pochody za odporující mému myšlenkovému základu, ale že musím uznat, že jeho teorie vycházely velmi dobře a ukázaly se jako pravdivé. Ať už šlo o boj proti bývalé socialistické soustavě nebo o jeho pojetí současnosti, kdy poučil při příležitosti návštěvy prezidenta Obamy v Číně, že s Čínou se musí zacházet jinak, že Čína není jakýsi rozvojový svět, ale je to mocnost a jinak se jedná s mocnostmi malými a jinak s velkými. A oni jsou velká mocnost a že návštěvy dalajlamy jsou vpodstatě zbytečné, protože to k ničemu není. Tři a půl bodu, které pronesl ve svém projevu, myslím zamotaly hlavu našim nosičům vody do amerického rybníčka. Myslím, že jim trochu vytřel zrak.

Nová společenská etapa

Totiž o co jde. My už nemůžeme pokládat otázky jako KSČM, jako politická síla, ale my už musíme nastolovat řešení. Protože čas jde velmi rychle a svým způsobem ten dvojí pohyb ve společnosti ukazuje, že primárně jsme v situaci, kdy lidé jsou nespokojeni s politickou situací z více než tří čtvrtin, tzn. cca 75-86 procent se pohybuje v trajektorii, že je nespokojenost s politickou situací. A politická situace tedy vyžaduje, aby před společnost předstoupila autoritativní společenská politická síla, která by jasně řekla společnosti, českému národu a občanům České republiky, že sametová revoluce je mrtvá, že listopad 1989 jsme neoslavili, že jsme udělali jakousi panychidu 17. listopadu, že prostě se zavřely dveře a že jsme před novou společenskou etapou. Prostě po 20 letech skončila ta legrace, promiňte mi to slovo, kdy jsme si hráli na restituce a tzv. demokracii a ve skutečnosti jsme přivedli společnost k jakémusi mafiánskému kapitalismu a kdybych použil výroky exprezidenta nebo jiných, ke společnosti, která je zničená z těch 20 let. Ano, na jedné straně vám odpoví tři čtvrtiny národa, že jsou spokojeny s vlastním životem, protože co je vám komu do toho, když se mě ptáte, jak se mi daří, protože když vám budu říkat, jak se mi daří, tak mi to stejně neuvěříte a na druhou stranu ti lidé jsou opravdu znechuceni z politické scény. Důvěra v parlament je pod 20 procent, důvěra ve vládu Mirka Topolánka byla pod 20 procent, teď se dokonce oslavuje v České republice, když přechodné vládě Jana Fischera důvěřuje až 30 procent lidí. Jaká to je podpora, když 70 procent de facto nevěří té vládě? A mají důvod jí nevěřit. To je velmi důležitá věc a já si myslím, že se nesmíme bát říci, že my jsme připraveni, že máme určitou autoritu ve společnosti a zvýšit ji můžeme jenom za té podmínky, že budeme schopni občanům předkládat řešení.

Jaká ta řešení jsou?

Víte, když si tohle uvědomíme, že skutečně jedna etapa polistopadového vývoje je uzavřena, že stojíme před jinou etapou vývoje a že musíme odpovědět na určité otázky, které nám společnost klade, tak zjistíme, že pro nás bude velmi důležité mít ještě větší míru jednoty slov a činů, ještě větší míru schopnosti pochopit společnost a ještě ve větší míře zaujmout ve společnosti postavení, které bude otevřené těm nespokojeným. My potřebujeme dva, možná si řeknete protichůdné, procesy, já říkám, že ty procesy jsou naopak k sobě blízké, tzn. upevňovat systém stranické práce a na druhé straně otevírat stranu tak, aby byla schopná komunikovat s celou společností. Co to znamená? Jestliže se soustředíme na tento hlavní úkol - zvýšit autoritu ve společnosti- tak musíme za prvé zvýšit nároky na sama sebe. Čili, vzít si to poučení, o kterém jsem mluvil na začátku z let 2004-2006, zvýšit nárok. A jestliže zvyšuji nárok, tak ho musím zvýšit nejdříve sám na sebe. Kolik jsme schopni pro společnost odpracovat jako politická síla.

Za druhé, zvýšit nároky na spojence. To znamená, že už nebudeme jen, promiňte mi, kamarády, a teď si vzpomenu na sportovce, myslivce, hasiče a já nevím koho, ale musíme říci: My vám pomůžeme a vy pomozte nám. Řeknu konkrétní úkol - třeba pomozte nám postavit kandidátní listinu v obci o tisíci obyvatelích, je tam devět zastupitelů a my těch devět potřebujeme postavit. Jste ochotni se kromě své rodiny a svých koníčků starat taky o tu obec? To je to zvýšení nároků na spojence. My vám pomůžeme v tom a v tom, ale vy nám pomozte v tom, že budete s námi spravovat obecní věci. Samozřejmě, že musíme zvýšit i nárok při správě kraje, při správě centra apod.

A teď musíme zvýšit nárok i vůči odpůrcům. My musíme říci - viz debata z dnešního rána, když řeknou: My se s vámi bavit nebudeme, vy jste udělali špatné stanovisko k 17. listopadu. Jiří Paroubek například řekl, že máme mlčet a nemáme se k tomu co vyjadřovat. A já říkám: Jiří Paroubku, řekněte nám demokratický důvod, proč by se KSČM neměla vyjadřovat ke společenské situaci? Nebo řekněte, že to nesmí, protože si to nepřejete - pak ale nejste demokrat.

Musíme zvýšit nárok vůči našim odpůrcům, kteří jsou proti nám nebo vedle nás a musíme jasně říci: Uveďte důvod, pro který my to nesmíme udělat. Neplatíme snad daně? Nebo televizní poplatky? Nežijeme tady, nepracujeme tady? Nevytvořili jsme to nebo ono? Co je důvodem, to, že přemýšlíme jinak než vy? Takový důvod není legitimní.

V tomto ohledu tedy ke zvýšení nároků patří - ještě jednou: sami k sobě, ke svým partnerům a vůči svým odpůrcům.

Program pro lidi

Znamená to ale perfektní znalost programu. Jestliže chceme zvyšovat nárok, musíme říci, za jakým programem jdeme, jak ho řešíme a jakým způsobem tyhle věci předkládáme lidem, aby byli schopni jít za tím programem, pomáhat nám a ztotožnit se s ním.

Samozřejmě, zeptáte se mě, jaký je ten program na řešení krize. Tak za prvé, musí to být vždycky konkrétní kroky v oblasti politické práce, té teoretické tady, ale i té praktické. Když shrnu náš politický program, znamená to otázku sociálních jistot, které zajistíme, tzn. koupěschopná poptávka obyvatelstva. Ta sestává z mezd, ze zvyšování mezd, ze sociálních dávek pro rodiny s dětmi, pro důchodce, pro nemocné a pod. včetně podpory v nezaměstnanosti, ale zejména zajišťování dostatku práce pro lidi. Nemůžeme se bavit o tom, že v naší ekonomice, která stojí z 80 procent na vývozu zboží z ČR, si budeme dělat ideologické předpojatosti z toho, zda smíme obchodovat s tím nebo oním. Zase se vrátím k Brzezinskému. Prosím vás, nechte dalajlamu a radši se starejte o to, abychom se tady v ekonomice normálně chovali, abychom mohli ve světě obstát a zajistit občanům ČR právo na rozvoj. A budeme-li se dívat na zahraniční obchod bez ideologických brýlí, najednou zjistíme, že nám tady platí zákon o zákazu vývozu do jaderné elektrárny v Buscheru, promiňte, já teď tím žiji, předložil jsem tento bod do Poslanecké sněmovny jako důkaz toho, jaký to je nesmysl - a vytvořila to vláda Miloše Zemana v roce 2000. Představitel mezinárodní agentury pro atomovou energii, bývalý ředitel jaderné elektrárny Temelín doc. Hezoučký, když byl Temelín spuštěn, v roce 2002 přešel do Vídně do agentury a od té doby 14krát navštívil Buscher, viděl, jak se to dohotovuje, ví, kdo na tom dělá, ví, že to odpovídá všem požadavkům mezinárodní vídeňské agentury pro atomovou energii a do té elektrárny, když nám to bylo zakázáno jako českým výrobcům, dodávala zařízení, které jsme měli dodat my, Velká Británie, Francie - těžko bych viděl jadernou elektrárnu, na které by se Francie nechtěla podílet jako jeden z pěti významných výrobců jaderných technologií, samozřejmě Rusko, ale co je zajímavé, sousední Rakousko, které nespustilo po referendu jadernou elektrárnu, dodávalo zařízení do elektrárny v Buscheru. Tam rakouská technologie normálně běhá, ale my nesmíme dát lidem peníze za práci, kterou by někam prodali a radši ze státního rozpočtu utratíme peníze za to, aby se vyplatily dividendy akcionářům ZVVZ Milevsko. Na té absurditě dokazuji, že pokud se chceme starat o práci pro naše lidi, tak nezbývá nic jiného, než tu práci hledat v té mezinárodní kooperaci. V tomto ohledu si myslím, že hledání nových trhů je programem, který je zabezpečen v programu KSČM dostatečně. My opravdu nemáme ideologické předpojatosti dodávat do Německa nebo do Ameriky nebo do Číny nebo třeba do Ázerbájdžánu nebo Tádžikistánu. Opravdu žádný ten problém nemáme. Problém je v čem? Že když přijedete na Česko-slovensko-ruské dny do Moskvy, tak za ruskou stranu je tam bývalý premiér Primakov, prezident hospodářské komory, místopředseda vlády Žukov, ministr průmyslu, šéf železnic, protože jde o železniční koridor do Bratislavy a Vídně, za Slovenskou republiku první místopředseda vlády Čaplovič, za Českou republiku je tam nějaký Filip. Takhle to nejde. Je tam osmdesát českých podnikatelů a z ambasády nikdo. Slovenský velvyslanec tam samozřejmě je. Za ruskou stranu je tam v podstatě součást nejvyššího vedení. Čeští podnikatelé jsou tam, promiňte mi, jako nahý v trní. Protože to je Rusko? Rusko, které je globální mocnost, ekonomicky, vojensky i politicky? Takhle my se k tomu budeme chovat? To si myslíte, že seženeme nějakou práci, když se bude česká vláda takhle chovat k obchodním partnerům? Neseženeme nic.

KSČM je schopná spolupráce

Znovu podotýkám, že třeba se na to dívat bez ideologických brýlí. A musíme si říci, co je naším zájmem ve světovém globálním kapitalismu. Musíme využívat efektivní kooperace, protože samozřejmě můžeme spolupracovat s tím nebo oním, ale práci dělníků nevyvezeme, protože kdybychom ji vyváželi osm tisíc kilometrů daleko, tak náklady na pracovní sílu by byly mnohem vyšší, než když si tam seženeme tu jejich tuzemskou sílu a přidáme k tomu naše schopnosti, které máme a díky vývoji ve vědě a výzkumu, který tady byl nepřetržitě s určitými výkyvy dejme tomu od 18.-19. století a zejména v druhé polovině 20. století. Jestliže jsme měli tu schopnost, tak se jí musíme chopit a musíme ji umět použít. KSČM to umí, věřte mi, že ano. My potřebujeme podporu vědy a výzkumu. My se musíme vrátit k tomu, co bylo považováno v době socialismu za nedostatečné - že z hrubého domácího produktu šlo do vědy a výzkumu 2,5 procenta HDP a teď jsme na půl procentu. Znamená to tedy, že po 20 let trvale ta nová moc po roce 1989 kradla peníze vědě a výzkumu, aby ponižovala úroveň české vědy, aby ponižovala možnosti české společnosti. Tak to otevřeně říkejme! A musíme samozřejmě potom ve státním rozpočtu udělat konkrétní návrh a opatření, které by znamenalo, že my jsme za tím, aby česká věda ty peníze dostala. Protože jistě je lepší dát peníze do vědy a výzkumu, než na nákup obrněných transportérů z Rakouska, když je neumějí vyrábět tak dobře, jako jsme my vyráběli dříve OT. A co je dalším naším úkolem? Schopnost využití nové organizace. My musíme být schopni organizovat a přistupovat rovnoprávně k neobčanské veřejnosti. Prosím vás, zbavme se toho, že jsme jakousi elitou. KSČM je organizovaná skupina, která je schopná předložit návrh a je schopná spolupráce. Že nejsme vyčleněni ze společnosti, že jsme její součástí, a to právě proto, že s lidmi umíme komunikovat a umíme jim pomoci v organizování jejich zájmů. To je podstata věci, schopnost nové organizace, schopnost nového začlenění do společnosti. Jestliže jsme si přinesli poučení z roku 1989 a myslím si, že si ho KSČM přinesla, tak právě této naší schopnosti pojďme využít. Netvařme se jako elita. My jsme přece jedni z občanů ČR, my jsme řádní občané České republiky a to, že něco umíme, předkládejme, oslovujme, organizujme, to je ta naše schopnost hledat řešení. Nezapomínejme na školství, vzdělávání apod.

Na závěr si dovolím říci jednu věc. My nejsme pupek Evropy, ČR není tak významným hráčem v globální politice, globální ekonomice, abychom si mysleli, že budeme tím parťákem, jak si myslí naši proameričtí blázni ve vládě, že to udělá. Samozřejmě, pan místopředseda vlády Barták, ministr obrany může tisíckrát říkat americkým kamarádům, že my to zařídíme. Jestliže chce někdo něco zařizovat mezi Spojenými státy a Ruskou federací, tak jestli se bude chtít Amerika rozhádat, tak na to použije Polsko a ne Českou republiku, na to nás nepotřebují. A jestli budou mít společné cíle, Ruská federace a Spojené státy, tak nás na ten svorník taky nepotřebují, na to my ani posloužit nemůžeme, to prostě takto není. Jestli o něco jde a jestli je něco v globálním zájmu v Evropě, tak to není Česká republika, a zvykněme si na to, že nejsme hlavním hráčem, ale že to je Balkán. To znamená, že musíme mít jasné stanovisko k tomu, co je problémem Evropy, co je problémem Balkánu, jak se k tomu postavit, abychom byli schopni vůbec zachytit trendy globální politiky a ekonomiky. A jestli něco musíme udělat, tak je to začít se profilovat na tom, že v současné krizi budeme schopni předložit návrhy, které budou řešit režimem pronásledované skupiny z politických, sociálních, ekonomických důvodů. To není legrace. To znamená, že nás například čeká odpověď na otázku, jak se postavíme k otázce romské menšiny, přistěhovalectví, bezdomovectví. To jsou velmi těžké otázky a velmi těžké odpovědi, alespoň se to od nás čeká a samozřejmě, že musíme dopracovat náš program vůči zaměstnanosti, tzn. jak řešit otázku nezaměstnanosti, jak se stavět k nově vznikajícím občanským aktivitám, jak se postavit v oblasti politických a společenských věd k podpoře vzniku nových aktivit i jak se postavíme k celé historii naší společnosti. Tyto věci máme zčásti hotové, zčásti však hotové být nemohou, protože společnost se s nimi ještě neztotožnila, nevnímá je ani jako problém. Na druhou stranu to, že budeme schopni organizovat pracovní skupiny v širokém záběru, aby řešili problém, abychom ho předkládali společnosti, je výhodou KSČM. Je to výhodou těch, kteří jsou schopni na té široké bázi spolupracovat.

Měl jsem tady připravenou ještě jednu věc z ekonomické oblasti, ale protože bych si půjčil slova prof. Kellera, tak to neudělám, protože on to bude jistě interpretovat lépe, než bych to interpretoval já. Ale dovolím si říct, ano, v české společnosti existuje výrazný názor na to, že se oněch 20 let příliš nepovedlo. Udělejme všechno pro to, aby následujících 20 let bylo lepších, aby organizátorem těch lepších společenských poměrů byla KSČM, aby organizátorem těch lepších poměrů byli ti, kteří se nesmířili se stavem tzv. demokracie - dovolím si použít slova prof. Ivana Svitáka - demokratury v ČR. Já si myslím, že jsme na to připraveni a že jsme toho schopni.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Dva druhy pravicových voličů

Autor Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.

Záznam přednášky Jana Kellera na Vratimovském semináři, který se uskutečnil v sobotu 21. listopadu 2009 ve Frýdku-Místku

Voliči levice a pravice u nás představují už dlouhodobě dva početně vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, že česká populace je v rovině svých postojů spíše levicová. Běžně tento rozpor vidíme u studentů vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich však odmítá platit školné. Položme si otázku, jaké motivy vedou ty naše spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, že jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném rozhodování sehrává mediální manipulace. Nebudu se věnovat těm lidem, kteří volí pravicově, protože je minulý režim reálně poškodil, ani těm, kteří tvrdí, že je minulý režim poškodil, i když z něho ve skutečnosti docela dobře profitovali. V mnoha případech se totiž jedná o zástupný motiv. Vidíme to z toho, že řada lidí, kterým bylo v minulosti ublíženo, dnes volí levicově. A to často na rozdíl od těch, kdo na minulém režimu parazitovali a dnes jsou nejpravicovější ze všech. Řadu takových případů zná jistě každý ze svého okolí. Jak lze tedy početnost a stabilitu pravicových voličů vysvětlit? Ještě docela nedávno někteří tvrdili, že žádná pravice a levice přece už dávno neexistuje, že takové dělení je dnes prý už zastaralé. Světová hospodářská krize snad už i těmto lidem ukázala, že dělení na pravici a levici bude ještě dlouho aktuální.

Klíč k určování pravice

V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými, podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních zájmů. Voliče pravice můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a možná i bez státu vůbec), anebo si alespoň myslí, že se bez něho obejdou. Pro tyto lidi jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protože jim ukrajují z jejich peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká. Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů může být, jak uvidíme, celá řada. Tato skupina je mnohem početnější než první a někteří z jejích členů jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou ostře pravicových inženýrů, jejichž rodiny žijí na hranici bídy, oni však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám pravicově orientovaná městská chudina.

Setina se obejde bez státu vůbec

Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu, proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez toho všeho obejít. Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme malé množství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, že skutečně sociální stát (a možná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují. Jejich počet je velmi nízký – odhaduji ho na méně než 1 % voličů – ale existují. Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině. Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou dovolit vydržovat soukromou ochranku. Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují. Považují ho jednoduše za přítěž a daně, které musejí platit, jsou pro ně vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého osobního profitu, že nejsou ochotni uvažovat v širším kontextu. Neberou ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i když pocházejí z nižších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po americkém vzoru.

Kriminalizace chudoby

V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, že už více než dva miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti. Tímto způsobem si v USA vydatně snížili míru nezaměstnanosti oproti Evropě. Existují dokonce grafy, které dokládají, že např. výdaje na sociální bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením těch nejnižších vrstev. Přitom až třetina vězení je ve Spojených státech už zprivatizována, takže z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé věznic. Čím více lidí končí za mřížemi, tím více peněz pro provozovatele vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a garant demokracie. Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás obejdou bez státu, a proto pohlížejí na daně jako na velké příkoří, je u nás jen hrstka, i když mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, že si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní.

Sociální stát – zatím -- nepotřebují

Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, že bez sociálního státu se už navždycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, žijící hlavně ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii. Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují. Žijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, že si žijí dobře do značné míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiž udržoval velice nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně než 8 %, zatímco ve Francii či v Německu je v populaci téměř už 30 % vysokoškolsky vzdělaných lidí. Protože u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní téměř žádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil skvělé nástupní podmínky do života. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo. Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později žení a vdávají a mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen relativní, koncem 60. let činil v Ostravě nájem zhruba 7 % průměrného příjmu.) Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého režimu také to, že stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné. V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí vysokoškoláci? Za studium platí školné. Když vystudují, místa jsou obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protože bydlení zdražilo za 20 let na dvojnásobek, takže velké části z nich byt opatřují a hradí rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, že revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20. století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů. Každá následná věková kohorta tak má nižší a nižší šance uplatnit se v profesním životě alespoň na úrovni svých rodičů.

Pravicoví studenti profitují ze socialismu

My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty. Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která drží pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho, že reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků. Člověk by si řekl, že si za to zaslouží platit školné. Ale to by nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno. Návrh na zavedení školného počítá s tím, že ti, kdo zaplatí školné počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o tom, že půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a které budou splácet po absolvování školy, až jejich příjem dosáhne průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je nemohli brát bohatí studenti, kteří by využili nižšího úročení k tomu, že by si vypůjčené peníze sami uložili na vyšší úrok. Prostě proto, aby bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí. Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, že i nízké školné bylo drahé, protože budou pracovat na místech, která vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu ale dojde až někdy v horizontu dalších 10 až 15 let. Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, že systém, který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, že dočasné výhody dokáží i vzdělané lidi zaslepit natolik, že podporují u moci síly, které hájí úplně jiné než jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen českých vysokoškoláků. Už před léty kdosi napsal, že příslušníci středních vrstev se vyznačují tím, že ze všech sil a s velkým přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi.

Vysoké školy – nástroj na snížení populace

Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace, ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím obejdou, protože dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si nepořídili děti), takže mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V podstatě se přiživují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti. Nevychovávají budoucí plátce průběžného penzijního systému. Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můžeme říci, že působí jako stroj na snižování populace. A až bude zavedeno školné, budou mít vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček. To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.

Schizofrenní pravice

Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a přestože sociální stát vyloženě potřebují, volí pravicově. Česká sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, že lidé, kterým se nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak trochu schizofrenní pozici. Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protože ten vytváří podmínky, kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti. Zároveň tedy od státu požadují, aby je chránil a reguloval ekonomický život, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným, chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, že nepracují, zatímco oni sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou. Přitom nejsou ochotni připustit, že část těch hůře disponovaných mohla zůstat bez práce právě proto, že je o jejich práci připravili oni sami. Výsledek je takový, že mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů, sestupují ze středních vrstev do vrstev nižších, volí spíše pravicově. Častěji než jiní volí dokonce ultrapravicově.

Kdo za to může?

Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří žijí v jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříže. Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev, ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad ty, kdo žijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo povznést se na jejich úroveň. A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany volí i tito arabští a černošští imigranti. Chtějí tak sami sobě osvědčit, že jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci, kteří na ně pohlížejí s despektem. Troufám si tvrdit, že mnoho českých pravicových voličů volí pravici z podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou mizerné. Ale toho, kdo za to může, hledají směrem pod sebou. Patří sem lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev nižších. Těm ze středních vrstev vadí, že musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a žijí z dávek. Bují mezi nimi odpor k Romům.

Vytunelované pohodlí a dávkování nenávisti

Nikdo z nich si nepoloží otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými tunelováním, krádežemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě – občanském platu) pohodlně žít všichni. Protože se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše sociálním dávkám. Pravice dokáže i tohoto stavu mistrovsky využít. Přímo odborně dávkuje míru nenávisti mezi nižšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují bohaté povinnosti platit daně a chtějí umožnit firmám platit zaměstnancům stále méně (sem patří požadavek na zrušení minimální mzdy). To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Tyto vrstvy ale nevyčítají bohatým, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, že na ně musejí platit.

Nic proti sociálnímu státu, jen když…

Je jasné, že v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, že na něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední vrstvy. Z takového sociálního státu může pravice naopak vydatně profitovat: zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory), zajišťuje minimální zabezpečení populace (takže nehrozí, že ti nejchudší budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: živí nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a nižšími vrstvami. Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát. Je to stát, který má tak nízké výdaje, že jeho režii utáhnou samotné střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, což je motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, že ho financují střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a hlavně – odvracet ji od sebe.

Vylučování a uzurpace

Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy dělí o žádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si vystačí se dvěma pojmy – vylučování (exkluze) a uzurpace. Vylučování znamená, že jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak použít dvě strategie: Strategii uzurpace – snaží se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato. Tato strategie může sahat od nevýrazné redistribuce až po zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy použít strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším. Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snažit zpět získat část privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení nižších z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi. Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snažily odepřít přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především anglosaští sociologové.

Prokletá solidarita?

Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního státu není ničím jiným než výsledkem snah středních a nižších vrstev získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem garantovanému starobnímu důchodu. Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami má být zárukou toho, že logika exkludování ovládne střední a nižší patra společnosti. Spoléhá se na to, že střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu.

Po prozření kocábizace

Celý tento mechanismus manipulace funguje jakžtakž dobře, pokud ekonomika jako celek roste. A je příznačné, že základy pro teorii uzavírání byly položeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu. Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je přece něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo živoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, možnost svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním vrstvám se může dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti, která je v hospodářské krizi, se bohatí snaží stále bohatnout a stále více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o to více. Jsem optimista a domnívám se, že by to mohlo přivést již brzy alespoň část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření. Uvědomí si, že těm dolním lze vzít už tak málo, že je to nikdy k těm nahoře nepřiblíží. Naopak, oni sami budou klesat stále níže. Až k tomu dojde, je šance, že levice výrazně posílí. Ale až k tomu dojde, výrazně vzroste též riziko, že ti skutečně mocní přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jež budou nekriticky vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko nazývám kocábizací politiky. Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v tom klíčovém okamžiku nebudeme co nejúžeji spojeni s levicí v západní Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost, ani tu nejmenší šanci.

Internet – bič na média

Já mám jenom dva dotazy, z toho první – na média – přišel v různé formulaci dvakrát. Takže nejdříve média. Z dotazů bylo zřejmé, že někdo si stále ještě myslí, že naše média nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, že tady jsou dvě určité šance. Za prvé internet umožňuje šířit informace, které se nedostanou do oficiálního tisku. To vědí jak novináři z /MF Dnes/ a /Lidových novin/, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, že je otázka času, kdy oni budou muset vzít v potaz to, že na internetu se dnes píše o masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte ani slovo. Ono to totiž znevěrohodňuje oficiální média, protože jejich čtenáři a posluchači pak nemají dojem, že jsou kvalitně informováni. A druhá věc. Režimní média mají jednu velkou slabinu – potřebují totiž senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná takovým způsobem, že senzace tam jsou jako na běžícím pásu. Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a diplomy, tak už jsem přesvědčen, že teď, v tuto dobu, by celá aféra byla už zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic nevyšetřovala. Média to dělají proto, protože potřebují zvyšovat svůj odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protože mocenská elita si o to přímo koleduje. To znamená, že pokud by časem média třeba začala psát o tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za 130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě by měla větší sledovanost než seriál Ordinace v růžové zahradě. A o to těm lidem jde, protože oni jsou pak podle toho také placeni a podle toho, tolik reklam mají. Takže je určitá naděje.

Bezzubá inventura

Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich vztah k levicové politice. Zatím to není žádná sláva. Když si vezmete – schválně jsem si ji studoval – /Inventuru demokracie/, se kterou přišlo 1500 studentů Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, že nás vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliže toto studenti napíší, tak je jasné, že oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich požadavky klouzají po povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu – to je přece úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůže, že politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další příklad toho, jak kloužou po povrchu – nechceme, aby byla tak vysoká korupce. Je to divné, nedovedu si představit, že by se sešla nějaká jiná skupina studentů a vydala manifest/Chceme, nám ta korupce nestačí, chceme, aby byla ještě větší/. Prostě požadovat takové věci, to jsou naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, že korupce není náhodný jev v tomto systému.

Strach nebo sranda?

My žijeme v systému, který doporučuje „zbohatněte“ a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou tak schopní, že si to načerno opatřili. Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, když to jinak nejde. Takže jsem těm studentům – oni chtěli nějaký názor – řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu. Ti studenti se potom už neozvali…

Autor: Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.